Makulka byla moc hodné a veselé miminko. Po příjezdu domů z nemocnice jsme byli moc šťastní,konečně jsme spolu byli doma.

 Vše pro nás bylo nové a s EBD jsme se museli naučit žít.

 

Museli jsme na ni být hodně opatrní, chovali jsme ji jen v měkkoučké dečce, abychom neporanili její křehkou kůžičku.

 

Stále jsme se ji snažili chránit, aby si udělala co nejméně nových puchýřů a strženin. Do osmi měsíců nosila rukavičky, aby si neporanila ručičky. Přesto byla moc šikovná. Hračky, které přes rukavičky nemohla uchopit, si podávala nožičkami. Hrála si jen s plyšovými nebo hadrovými hračkami. V jejich výběru jsme museli být velice opatrní, nesmělo na nich být nic, o co by se mohla uhodit, či by se tím mohla škrábnout. Z hraček jsem odstříhávala suché zipy, skleněná očka…

 

Jedla mlíčko pro nedonošená miminka, které je hodně kalorické, aby měla všechny potřebné živiny. Na hojení ran tělo spotřebuje hodně živin a proto děti s EBD velmi pomalu rostou a také pomalu přibývají na váze.

 

Oblečení nosila jen bavlněné, volnější, neboť i šev jí může ublížit. Nesměla na něm mít žádné vyšívané obrázky, patentky, knoflíčky, zipy...

 

Když už byla větší, obratnější a nebavilo ji pořád hajat, musela jsem vymyslet něco, aby také mohla lézt. Na koberec jsem položila speciální měkkou podložku Dekubu a na té se mohla Makulka převracet a lézt.

 

V osmi měsících nám paní doktorka dala letáček, podle kterého jsem se učila vyvazovat prstíky. Konečně už si Maku mohla normálně hrát, uchopit hračku do ručičky, přitáhnout se...

 

V té době si také začala stoupat v postýlce. A jako každé miminko, tak i ona spadla. Strhla si při tom celou tvářičku. Od té doby už nemohla spinkat v dřevěné postýlce a museli jsme jí koupit postýlku cestovní, která jí rány nedělala.

 

Ten rok strašně rychle utekl, hodně se toho za tu dobu naučila, dokonce i pár slovíček. Ta nejkrásnější pro nás byla „táta“ a „máma“.