Díky hodným lidem, kteří Markétce ve veřejné sbírce přispěli na ozdravný pobyt u moře, jsme mohli vycestovat do Egypta. Všem bych chtěla moc poděkovat, bez jejich velké pomoci bychom jet s Markétkou nemohli, což by byla velká škoda. Protože Makulince moříčko hodně pomáhá k hojení ran.

 

Už začátky při balení byly dost strastiplné, dcera balila kufry pro nás všechny, byla to pro ni dosti pěkná skládačka, do třech kufrů se muselo vejít hlavně oblečení pro děti a spousta obvazového materiálu, mastiček, krytí atd., plen a mléčka pro Marečka. Horko těžko jsem si prosadila velice důležité šminky, leč pak jsme je použily jen jednou. Nebyl čas a hlavně ani důvod se líčit, neboť v jídelně, kde bychom mohly své výtvory na tvářičkách ukazovat, jsme ve své podstatě téměř ani nebyly. Tím nechci říct, že bychom nejedly, jedly ale v letu a téměř ve stoje, přinejmenším jedna jedla a druhá konejšila Márýho na ruce. Ostatně jsme tam chodili pouze na snídaně a večeře, obědy jsme museli absolvovat na pláži. Sice tam nebyl téměř žádný výběr jídla, pizzu jsme měly s Jankou každý den, kupodivu se nám ani nezprotivila. Pro děti se tam vždy našlo nějaké to masino,zeleninka a brambůrky, či rýže. Hlavně tam měli zásuvku, kterou jsme nutně potřebovaly, abychom mohly pro Maku namixovat stravu. Kdybychom chtěly chodit do restaurace, tak by se Markétka nedostala do moře, neboť příprava na koupání zabrala téměř celé dopoledne, a proto jsme to vyřešily takto.

 

Z počátku na pláži lidé pokukovali po Markétce dosti vyděšeně, ale postupem času si zvykli vídat zafačované dítě od krčku až po nožičky. Bylo dost zajímavé jim vysvětlovat, co s Maku je, neboť ani já ani dcera neumíme cizí řeč, ale i to jsme zvládly, rukama nohama. Ostatně, i kdyby přehlídli fáčky, tak by nikdo nemohl přeslechnout řev naší statečné holčičky. První osmělení při vstupu do vody bylo pro ni hodně náročné, voda ji hodně studí, i když pro nás zdravé byla teploučká, je to dáno tou nemocí. Později, když se namočila, tak se jí ve vodě moc líbilo. Markétka se dokonce naučila plavat s pěnovou žábou a skákala nám z kolen do vody. Bylo na ní vidět, jak ji pobyt ve vodě prospívá, nejen po tělesné, ale i po psychické stránce. Stala se jí taky taková malá nehoda, Maku si hopsala se žabkou kousek od nás, pravděpodobně zakopla a žbluňk! A už byla pod vodou! Je to ale šikulka, vystrčila z vody ruku, zavřela pusinku a odrážela se ode dna. Když jsem ji vylovila, byla malinko vyděšená, přesto neplakala, jen hrdě pravila: ,,to jsem šikovná, naučila jsem se hlásit pod vodou.“ Dostala velkou pochvalu za svou statečnost. Mareček byl ve vodě jako malý vodníček, stačilo říct cáky, cáky a už letěl jako divý. Nejraději byl u břehu, kde se nechával schválně srazit vlnou pod vodu, to se mu k mé nelibosti moc líbilo. Kdyby se toto stalo Maku, tak by byla odřená po celém tělíčku, tu jsme musely do vody přenášet, či ji pevně držet za ručku.

 

Je velmi smutné vidět Markétku, jak je ve své podstatě stále sama, jen s námi. Nemohla si hrát s ostatními dětmi, protože kdyby do ní některé strčilo, bylo by hned zle. Markétka měla speciální plavecký obleček, na plavky jsme přišily nákrčník, rukávky, a punčošky z hadicového obvazu. Takto oděna musela být na sebe velmi opatrná, neboť hrozilo, že se poraní. Po koupání se většinou Maku rychle napapala a okamžitě usínala. Na pláži zabalená do měkkých ručníků spinkala tak dvě až tři hodinky. Pobyt ve vodě je pro ni sice na jedné straně velmi užitečný, ale na druhé straně dosti vysilující. Naštěstí posilující spánek pod slunečníkem na pláži vždy pomohl a Markétka se probouzela velmi spokojená. Když se Maku prospala, byl už večer kolem 17hod., to jsme pak vrátily osušky, zabalily Markétu do velkého šátku a šlo se na kafíčko a zmrzlinku. Zmrzlinka byla přímo na pláži a po celý den, děti se cpaly a moc se jim tu líbilo. Ani se nedivím, neboť místní personál má děti hodně rád a Maku i Marečka si zamilovali. Dělali s nimi různé blbůstky a to se těm našim větroplachům moc líbilo.

 

Škoda, že nemůžete vidět Márýho, ten měl zmrzlinu všude, tak špinavé děťátko tam snad neměl nikdo. Byl špinavý všude, ale dokonale šťastný a o to přeci jde. Pomalu se začínalo v tu dobu ochlazovat a tak jsme vyrážely do pokoje. Markétka si zde zamilovala sprchu a malé mejdlíčko, mydlila si ručky tak důkladně, že měla jedno mýdlo pouze na dvě koupání, musely jsme ji ze sprchy vyhánět, jinak bychom se tam asi nedostaly nikdy. Poté maminka Makulku ošetřila, (propíchala puchýřky, staré i nové rány, nanesla léčivé mastičky, přiložila vhodné krytí a konečně Maku celou zafačovala). Vzhledem k tomu, že Maku s sebou dostala ze školky spoustu úkolů, tak místo hraní musela jít pracovat. To víte, že se jí moc nechtělo, ale je předškolačka, tak musela. Chvilku sice protestovala, ale pak se do nich pustila a za chvilku měla úkoly vypracované. Mimochodem pracuje velmi pečlivě. Mezitím se Mareček napapal a vyspinkal.

 

Byl čas odejít na večeři, to jsme již museli jít do restaurace, naštěstí se dalo sedět i venku na terase, zde přeci jenom nebyl takový hluk, jako ve vnitř. Mareček ten hluk špatně snášel a byl plačtivý. Janka se usadila s dětmi ke stolu a já obíhala jídelnu a snášela jídlo. Naštěstí i zde byly zásuvky a tak jsem neměla problém nachystat papání pro Maku. Kuchaři mi zde dali přezdívku-máma mixér a vyšli mi vstříc s jakýmkoliv přáním, co jsem měla. Pro Maku mi vždy vybírali ty nejpěknější kousky masa. Když už bylo jídlo na stole, nastal zase problém s Márým, plakal, tak jsme se rychle najedly a hurá na pokoj. Cestou jsem nabrala dětem s sebou na pokoj ovoce a dortíky (správně se to nesmí, ale domluvila jsem se s šéfkuchařem, ten pochopil, že to s naší Maku jinak nejde a dokonce nám dávali na pokoj i mléko). Na pokoji se Maku ještě chvíli dívala na pohádky, vůbec jí nevadilo, že je to v cizí řeči, a pak konečně šly děti spát.

 

Nastal klid a my si mohly dát zaslouženou kávičku. Náš pokojík měl takovou malou terásku se zahrádkou, bylo zde velmi hezké posezení.

 

Pak jsme šly spát i my. A nastal další den, jeden po druhém, náš pobyt zde trval celý měsíc. Markétce velmi pomohl, staré rány, které se v Čechách nechtěly hojit, se pomaloučku vyhojovaly, i když se samozřejmě nevyhojily úplně všechny.

 

Závěrem bych chtěla ještě říci, bylo zde překrásně. V Praze v tu dobu mrzlo, byly sněhové kalamity a zde 36° C, všude kvetl ibišek a jiné nádherné květiny, prostě pohádka.