Na svůj první den s Markétkou jsem musela čekat nesmírně dlouhý měsíc. Vše začalo narozením naší Makulky, hned ráno jsme se společně s mou mamkou rozjely do porodnice v Mělníku. Cesta byla plná vzrušení a touhy, moci si už konečně to naše štěstíčko přivinout. Leč osud tomu chtěl jinak, již ve vlaku přišla ta neblahá zpráva. Dcerka mi volala, že Markétku právě převezli do Prahy.

 

V té chvíli byla veškerá radost pryč, na místo ní přišel smutek a strach o dceru a její miminko, přesto by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že zdravotní stav naší maličké bude tak vážný.

 

Cestou k porodnici jsem zcela náhodou narazila na zlatnictví, ve kterém měli krásné náušničky pro Makulku, tak jsem jí je koupila (mimochodem, nemůže je nosit, ale to jsme tehdy ještě nevěděli). Po pár dnech dceru propustili z porodnice domů a tak začala i s Makulčiným tatínkem dojíždět každý den za svým miminkem do pražské nemocnice, neměli tam totiž pro ni údajně místo. Tím začaly mé sportovní cesty, skočila jsem na kolo a frčela za děvčaty. Ještě, že jsem z Prahy a do nemocnice to nemám tak daleko.

 

Holčičku jsem sice viděla každý den, ale pouze přes kameru či foťák.

 

Nikdy už nezapomenu na tu bolest, vědět, že tam za dveřmi mám vnučku. Nesmět ji ani vidět, přestože již lékaři věděli, jak vážně je Makulka nemocná a že se může stát i to nejhorší...

 

Ani pohled na rodiče Makulky nebyl nic příjemného, zoufalství z nich čišelo na dálku a nikdo jsme jim neuměli pomoci. Kdo neprožil něco podobného, ten nemůže v plném rozsahu pochopit, jak bolestivě zasáhne nemoc a beznaděj, o to víc, když se jedná o miminko.

 

Až konečně nastal den ,, D “, seděly jsme s dcerkou na nemocniční chodbě a plakaly. V tom šla kolem paní doktorka, při pohledu na naše uplakané tváře jí to nedalo a dala se s námi do řeči. Moc ji překvapilo, že jsem vnučku ještě neviděla, ihned mi umožnila ji navštívit.

 

A tak jsme se konečně poprvé viděly, nevím jestli jsem se Makulce, s tváří opuchlou od pláče, líbila, ale asi jí to bylo jedno a nebo mi to odpustila, protože se při pohledu na mě nedala do pláče. Za to já jsem byla štěstím celá bez sebe, konečně jsem viděla to moje milované štěstíčko a mohla jsem jí říci, že jsem její babi a ona moje mrňavka mrňavá. Byl to nádherný pocit, který neumím ani popsat, snad se ale dá přirovnat k tomu, co jsem prožívala při narození mých vlastních dětí. Makulička hajala na vyhřívaném lůžku, byla sice hodně bolavá, samá hadička, ale ta její kukadla dávala vědět, že ona se neztratí.

 

To naše sluníčko je totiž naštěstí již od narození ,, BOJOVNICE UDATNÁ “. Svou nemoc i přes veškerou bolest zvládá tak obdivuhodně, že to mnohý ani nechápe. Já sama se někde štrejchnu a někdy je mi do breku, ale Maku si popláče a zas a znovu se pouští do dalších skopičin, kterých si vymyslí za den dost a dost.

 

Ale to jsem už hodně přeskočila. Tak jsme tam stály s dcerou u postýlky a obě bolestně toužily maličkou přivinout do náruče, ale to nám nebylo povoleno (ani rodiče nesměli v náručí pochovat své dítě, maminka nesměla nakojit...).

 

Později konečně Maku odcestovala do nemocnice v Brně a od té doby nastal převrat k dobrému. Dcera se zde naučila, jak o malou pečovat, ošetřovat poraněná místa na kůžičce atd. Všichni jsme se museli naučit s Maku zacházet poněkud jinak, než se zachází se zdravým děckem, např. Maku se mohla pochovat jen vypodložená měkkou podložkou a ani dnes ji nemohu uchopit, jak mě napadne, ale to se dá zvládat.

 

Moje vnučka je naprosto normální holčička, která si ráda hraje a neposedí na místě. Miluje snad všechna zvířátka, co existují, hlavně dinosaury, na ty si hraje nejčastěji. Největší radost má, když jde s maminkou ven za dětmi. Je to sice o nervy, bojíme se, že si ublíží, ale Maku je vychovávána téměř jako zdravé dítě, nikdo a nic jí nesmí kazit dětství.

 

Ze všeho nejvíc Maku potřebuje hodně a hodně lásky a tu pro ni máme vždy plnou náruč a Makulinka pro nás též.

                                                                                           babička Lída