Je strašné, jak ten život letí, nedávno jsme si přivezli z Brna, úžasnou malou princeznu a najednou už chodí do školky.

 

Jak již víte, u zápisu jsem s Maku byla několikrát a až letos, když už je předškolačka, jí konečně bylo umožněno školku navštěvovat.

 

Makulka je zatím přijatá na dva měsíce, musí obhájit, že i děti s EBD mají právo chodit do školky, zvládnou to tam, jsou stejně úžasné jako zdravé děti…

 

Na jednu stranu mě strašně mrzí, že naše pětiletá holčička musí dokazovat „velkému světu“, že je stejně úžasná a že má právo na vzdělání jako zdravé děti. Na druhou jsem však ráda, že už konečně tu šanci dostala.

 

Makulka se do školky strašně těšila, věděla, proč do ní ještě nechodí, my si doma povídáme o všem. Netajila jsem před ní, že mají ve školce strach, jak to tam zvládne, a že jim bude muset dokázat, že je úžasná. Ono se to popravdě ani tajit nedalo, když se dítě ptá, proč já tam nechodím a Alenka, Terezka… ano.

 

Před nástupem do školky jsem se s paní ředitelkou domluvila, že budu docházet 14 dní do školky s ní, aby měli všichni možnost si na Maku zvyknout a naučit se, jak zacházet s dítětem s EBD. Budu po dobu, kdy bude Maku ve školce, doma na telefonu a v případě potřeby do školky přijdu. Budu s nimi jezdit na výlety, do divadélka…

 

V pedagogicko-psychologické poradně jsme dostali doporučující posudek ohledně pedagogického asistenta a školka na něj peníze získala.

 

Makulka do školky dochází jen na dopoledne, po obědě si pro ni s Marečkem chodíme. Jsem doma, tak je zbytečné, aby byla ve školce celý den, já si ji také chci užít.

 

První dva týdny jsem do školky chodila s ní, Marečka hlídal doma tatínek a do práce jezdil až po našem návratu domů.

 

Za tu dobu jsem se naučila dvě říkadla. Taková jsem šikula :-).

 

Byly to pro mě moc krásné dva týdny. Měla jsem možnost vidět své dítě při tom, jak vstupuje do toho „velkého světa“ a být jí na blízku, kdyby potřebovala mou pomoc.

 

Bylo krásné a zároveň trošku smutné vidět, že mě má holčička už nepotřebuje.

 

Makulka se každý den do školky moc těšila, ale nebylo to pro ni vůbec jednoduché. V pěti letech se poprvé dostala do kolektivu dětí, mezi cizí lidi… Na děti byla sice zvyklá od mala, ale to bylo jiné, nemusela si nikdy hledat kamarády…

 

Ve školce pro ni bylo dost těžké pochopit, že děti, co si s nimi hrávala, si jí nevšímají, že jeden den si s ní dítě hraje a druhý už ne…

 

K novým aktivitám přistupovala hodně nesměle, občas se šklebila, to dělá, když má strach.

 

Postupně si na nové prostředí, děti a dospělé zvykla.

 

Svou asistentku si hned zamilovala a říká jí Pavlínko. Má ji moc ráda. Pavlínka je velice šikovná slečna, zhruba v mém věku. Na to, že se s EBD nikdy předtím nesetkala, jsem na ní vůbec nepoznala, že by měla strach. Stará se o Makulku úžasně, dohlíží na ni, a já nečekám ve strachu, kdy mi zazvoní telefon. Jsem moc ráda, že si holky padly do oka a jsem vděčná za to, jak se Pavlínka o Makulku stará.

 

Paní ředitelka a paní učitelka se Makulce také hodně líbí. Obě jsou moc šikovné, snaží se společně s Pavlínkou zapojit Maku do co největšího počtu aktivit. Když děti hrají nějakou hru, kterou Makulka nemůže hrát kvůli velkému riziku zranění, tak je s úsměvem pozoruje z křesílka. Ona se ani sama moc do her nežene, má strach, že by jí děti v zápalu hry mohly ublížit, tak i ke hraní her, které může, přistupuje nejistě.

 

O paní kuchařce povídá, že je vynikající kuchařka. Protože nemůže jíst normální stravu, vše musí mít namixované, tak si k svačince nosí své oblíbené jogurty, k obědu pak jí polívku, kterou jí paní kuchařka rozmixuje a druhé jídlo si nese domů. Makulka ví, že nemůže jíst normální jídlo jako my, že by jí ublížilo. Je i zvyklá z domova, že my máme jídlo normální a ona namixované, že má jiné dobroty než my…

 

Děti se k Maku chovají moc hezky, jsou na ni moc hodné, kamarádí se s ní…

 

Paní učitelka jim přečetla pohádku o statečném chlapci s EBD, aby lépe pochopily, co má Maku za nemoc a proč na ni musejí být hodné. Každý si ji i pak odnesl domů, aby si ji mohly přečíst s rodiči.

 

Den na to přišla holčička a povídá mi, že je Makulka chudáček, že to říkal tatínek. Tak jsem jí vysvětlila, že Maku není chudáček, že je šíleně moc statečná holčička…

 

Po příchodu domů mi pak Makulka povídá: „ Maminko, já jsem takový chudáček.“ Tak na ni tak koukám a ptám se: „proč?“ „Protože mám tu nemoc,“ povídá na to Maku. Na to jí říkám: „Makulko, máš maminku, tatínka, máš co jíst, tak nejsi chudáček, viď? Ty jsi naše moc statečná holčička, ale ne chudáček, jsi velká bojovnice!“ Po tomto rozhovoru Maku už zase chudáček není.

 

Nevím, asi jsem až moc na to háklivá, vím, že to ten tatínek nemyslel špatně, ale nemám to slovo prostě ráda ve spojitosti s tím, že je někdo nemocný, neměl takové štěstí. Jsou lidé (zdraví, nemocní, postižení), kteří chudáčci jsou, ale ne pro to, že jsou nemocní, jsou na vozíčku…, ale proto, že se litují, nemají chuť do života, A Maku s takovou chutí do života, taková usměvavá, statečná, šikovná, ta prostě chudáček není!!!

 

Po celou dobu, co jsem s ní do školky docházela, jsem ji připravovala na to, že pak tam bude beze mě sama a bude jí pomáhat Pavlínka. Makulka říkala, že se jí po mně bude stýskat, že bude plakat jako malé děti, které byly ve školce též nové. Říkala jsem jí, že nemusí plakat, že už je velká a přeci ví, že si pro ni s Marečkem přijdeme. Říkala, že teda plakat nebude, ale musím jí říct, že jdu do krámu a za chvíli se vrátím, jako to říkají malým dětem. Že ona bude vědět, že jsme s Marečkem doma, ale ať jí to řeknu.

 

Tak jsem jí to pak řekla, aby měla radost, a Markétka vůbec neplakala.

 

Makulka do školky chodí moc ráda a je tam šťastná a já věřím, že všechny přesvědčí a do školky bude chodit celý rok.

 

Mějte se moc krásně a děkujeme, že jste s námi.