Jsem Vojta a chci Vám napsat o tajném výletě s Makulkou.

 

Moje maminka má kamarádku a ta má Makulku a Marečka. Víte, jako mimina moc nemusím, a když se mám někde sejít s Makulkou, dostanu spoustu pro mě naprosto nepodstatných rad, co smím, ale hlavně nesmím dělat před Makulkou a s Maku.

 

Naštěstí s každým dalším setkáním je těch rad nějak méně a méně, i moje maminka se asi mění a roste :).

 

Tentokrát to bylo celé tajné, věděl jsem, že pojedu na výlet s Makulkou , na tajné místo někde v lese a ještě k tomu tam budou mluvit německy. Sice jsem se těšil, ale nevěděl jsem na co. Místo rad jsem tentokrát dostal otázku. Víš, jak se máš chovat k Maku?

Odpověděl jsem: Jasný, neprat se s ní, nic jí nebrat, vždycky se s ní domluvit. Už se mě mami neptej, budu se chovat správně.

 

Jenže co je správně, vím já to? No ona to ví nejlíp asi Maku a možná její maminka, budu tedy Maku věřit, je už přeci dávno „školková“, jen tam nechodí, ale už prý bude. S holkami ve školce já se bavil rád a šlo to.

 

Takže jsme jeli na výlet, bylo to dlouhé a cesta v tom vedru byla únavná i pro mě, natož pro Maku. Ale usněte v autě, když nevíte, kam Vás ty maminky vezou.

 

Vystoupili jsme u sochy nějakého dinosaura. „Jé maminko, tady jsou dinosauři… půjdeme tam?“ Řekli jsme s Maku skoro dvouhlasně, a vzbudili Marečka, maminky málem ohluchly.

 

Saurierpark v Kleinwelka jsme tedy navštívili, a protože moje maminka umí německy, vysvětlila naštěstí paní pokladní, že Makulka je holčička s postižením a tak měla nárok na vstup zdarma s průvodcem. Dinosauři byli pěkní, ale bylo jich více než v našich parcích a těch lidí tam, turisti snad z několika zemí. Makulku bolely nožičky a také jsme neuměli všem návštěvníkům vysvětlit rychle, že mají dávat pozor, aby do Maku nevrazili, prostě bylo nutné, aby jela na kočárku, chtěl jsem ji vést, ale teta i mamka mi to zakázaly všude, kde to bylo z kopce a moc lidí, no jasné. Kdyby do Maku někdo vrazil, hned by měla bolák a to by ani nemusela spadnout …tak jsem to chápal. Ale musely mi půjčit alespoň Marečka.

 

Zato nechápu, jak to, že Maku je tak statečná a zvládá to, že nemůže na všechny atrakce a průlezky, které já všechny prosmejčil, ani jednou neřekne: „Maminko, můžu tam?“ Trpělivě počká, až ji její maminka nebo moje maminka řeknou: „Maku, chceš tam vysadit, na ten kolotoč? Tam můžeš, když se budeš dobře držet.“ Potom Maku někdy řekne ano a ještě si ověří, jestli i moje mamka ji tam umí držet tak, aby ji nic nebolelo …nevím, jestli bych to zvládl. Když jsme obědvali, měli jsme s sebou v batůžku svačinu, housky a buchtičky, které jsou měkké, a může je Maku, maminka se divila, ale jedl jsem také buchtičku… proč bych měl jíst něco jiného než Maku… její jídlo není špatné, jen musí být měkké. Po obědě jsem se byl proběhnout, protože teta musela ještě Maku převázat ruce a já se dívat nechtěl. Asi také proto, že těch lidí, jejichž pozornost to upoutalo, bylo dost, ač jsme byli v ústraní. Asi bude teta muset napsat článek o Epidermolýze do německých novin. Aby i Němci znali to jméno nemoci jako já a nekoukali na ni jak na atrakci.

 

Druhou půlku Saurierparku, jsme už nevnímali s takovým nadšením, bylo moc teplo a tak jsme byli znavení a uhřátí. To, jak musí být Makulce s obvazy, si naštěstí neumím uvědomit, ale maminka a teta říkaly, že asi hrozně, takže jsme spěchali domů.

 

Tajný výlet se moc povedl a doufám, že i Makulce a malému Marečkovi se líbil tak jako mně.